Z blogu TaN – V jakém světě asi budeme žít
Ztratili jsme se. . . Je už nebo ještě není pozdě ?
Nastoupila jsem do autobusu a posadila se proti staré paní. Smutné, moc smutné. Kdosi se řidiče na něco ptal, ten nereagoval… Kolem lhostejné, neúčastné tváře. Hlavou se mi mihla nostalgická vzpomínka. Jak je to dávno, co v autobusech a v tramvajích sedával nebo procházel mezi pasanty průvodčí? Mohli jsme se jej optat na cestu, na přestupy nebo jen tak s ním promluvit.
Stará paní najednou ožila a tiše cosi říkala, nebylo jí rozumět, ale pochopila jsem, že si chce povídat. Měla smůlu, právě jsem vystupovala. Všimli jste si, jak staří lidé navazují kontakt? Většinou však nemají s kým…
Mladá maminka s kočárkem, v něm děvčátko. Malá na maminku mluví, volá. Máma neslyší, v ústech cigaretu, na uších sluchátka, ve kterých duní hudba.
V ordinaci sedím blízko lékaře, ale ten se na mne ani nepodívá. Proč také, když civí do počítače, ve kterém si všechno o mně přečte nebo něco připíše?
Z našeho domu vyšel muž. Asi tu bydlí, napadlo mě, ale neznám ho, jako neznám většinu obyvatel domu. Vzpomněla jsem si, jak dříve sedával ráno i večer před naším domem vlídný starý pan Krul a bafal. Většinou jsem se u něj zastavila. Jen tak, na kus řeči. Těch několik minut v jeho přítomnosti mi dávalo pocit bezpečí domova.
Jak vzácně dnes zahlédneme lidi, kteří si povídají. Jen tak…
Za rohem býval obchod s potravinami. Majitelka, později paní vedoucí, se pokaždé vyptávala, jak se nám daří, co děti, co nemoci. Dávala pocit, že jí nejsme lhostejní, že jsme součástí jejího života. V dnešních supermarketech sotva najdeme někoho, kdo by poradil, u pokladny dlouho trčíme, pak zmatkujeme s nákupním vozíkem, se zbožím na pásu, s mačkáním pinu. Unaveně vyhlížející pokladní nemá čas se usmát, promluvit, nemá ani čas se na nás podívat, natož se usmát…Pokud se tak výjimečně stane, mám pocit, že bych za to měla zaplatit.
Doma někam volám, něco se porouchalo, nevím si rady. Po nekonečně dlouhé době – hlas: „ Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“ Otázka, na kterou už jsem alergická. Slyším ji při každém volání, lhostejno do jaké instituce.
„Zmáčkněte jedničku, když…“ radí hlas, „zmáčkněte dvojku, když…, zmáčkněte křížek, když…“ Zmatkuji, nezaznamenala jsem, které je to správné „Když co“, nebo jsem nezmáčkla nic? Spojení přerušeno…
„Co zmáčknout proboha, aby k sobě lidé zase našli cestu?!“ křičím do hluchého mobilu.
Moje generace si ještě vzpomíná, jak jsme v dětství po večeři sedávali s rodiči u stolu a povídali si. Dnes sedí rodiče u televize, děti rovněž, nebo dřepí u počítače, či někde v ústraní se sluchátky na uších, zaposlouchaní do svého jiného světa, daleko od svých blízkých…
Jak nekonečně smutný je náš svět! Jeden druhému se stále víc a víc odcizujeme, ztratili jsme se…
V jakém světě asi budeme žít?
